Změny krajinného pokryvu
Změny krajinného pokryvu byly hodnoceny za účelem zachycení hlavních trendů vývoje krajiny od 50. let 20. století do současnosti (roku 2016). U všech území byly pořízeny a následně analyzovány čtyři časové horizonty (kolem roku 1950, 1990, 2004 a 2016), které zachycují stav využití krajiny během klíčových období společenských a politických změn – před vrcholem kolektivizace, po pádu komunismu, na sklonku raného kapitalismu a vstupu do Evropské unie a v období posledních několika let.
Antropogenní tlak na krajinu
Pro potřeby zhodnocení antropogenního tlaku na krajinu zájmových území bylo využito dvou typů zdrojů – jednak výše popsaných historických topografických map a dále současných dostupných podkladů (databáze ZABAGED ČUZK, ortofoto). Analýza využívala stejných metodických přístupů jako v případě krajinného pokryvu, pouze byla stanovena menší velikost minimální mapovací jednotky na 0,2 ha. Takto byly mapovány plochy rekreace, např. sjezdovky, sportoviště a golfová hřiště dokládající antropogenní tlak v území. Současně byly evidovány liniové prvky, zejména komunikace všeho druhu, a dále lanové dráhy a lyžařské vleky jako příklady „tvrdé“ rekreační infrastruktury a technické infrastruktury (elektrické vedení, produktovody atd.). Kromě již existujících antropogenních struktur byl vyhodnocen potenciál dalšího možného rozvoje zastavěných ploch na základě dostupných územních plánů poskytovaných v rámci územně plánovací dokumentace jednotlivými krajskými úřady nebo obcemi s rozšířenou působností. Dostupnost a aktuálnost zpracovaných podkladů se logicky liší nejen v rámci krajů, ale i za jednotlivá modelová území. Tato část studie zahrnovala pouze vizualizaci a stanovení plošného rozsahu zastavitelných ploch v rámci hodnocených chráněných území.
Fragmentace krajiny
Fragmentace krajiny představuje proces, při kterém je celistvá část krajiny rozdělována do menších segmentů vlivem různých fragmentačních bariér (Jaeger, 2000). Bariéry, čili fragmentační geometrie, lze rozdělit do několika skupin. Podle původu mohou být bariéry buď přírodní (vysoká pohoří, vodní plochy moří a jezer atd.) nebo antropogenní (dopravní a sídelní infrastruktura, průmyslové areály atd.). Dále se bariéry mohou dělit na liniové (dálnice, silnice, železnice, vodní toky atd.) a na plošné (zástavba, oplocené areály, vodní plochy, nevhodné biotopy, atd., Anděl a kol., 2010). Při hodnocení míry fragmentace se analýzy většinou zaměřují na práci s bariérami antropogenními, jejichž bujarý rozvoj lze v dnešní době sledovat.
Míra fragmentace krajiny v této studii je hodnocena pomocí nástroje Effective Mesh Size (Jaeger, 2000; Moser et al., 2007, Girvetz et al., 2008), který pracuje na jednoduchém principu protnutí fragmentační geometrie, plochy zájmového území a pravidelné sítě čtverců. Nástroj posléze počítá velikost a počet zbylých fragmentovaných ploch v rámci jedné prostorové jednotky (čtverce). Výslednou míru fragmentace nástroj zaznamenává do předem definované pravidelné sítě. Využití pravidelné sítě umožňuje porovnávání výsledků s dalšími informacemi extrahovanými pro dané území (Zýka, 2016). Fragmentační geometrii v tomto projektu tvoří zastavěné plochy a silniční (cestní) sítě. Oba datasety jsou dílčím výsledkem tohoto projektu a byly připraveny pro časové období označované roky 1960, 1990, 2004 a 2016.
Habitatové modelování
Při studiu ekologických nároků organismů i hodnocení biodiverzity se významně uplatňuje habitatové modelování. Je založeno buď na expertním hodnocení vztahu výskytu druhu a podmínek prostředí (výstupem jsou expertní modely) nebo využívá statistických a geoinformačních metod (vznikají pak statistické modely). V rámci projektu je cílem habitatových analýz postihnout pro vybrané druhy gradient kvality prostředí dle vhodnosti habitatů a definovat jádrová území, která by měla být propojena spojitou sítí disperzních / migračních koridorů. Současně výstupy modelů umožní syntézu potenciální druhové diverzity v rámci řešených chráněných území a dovolí tak identifikovat nejvýznamnější lokality či regiony z hlediska druhové ochrany.
Pro tvorbu habitatových modelů jsou přednostně vybírány druhy, u kterých je velké množství záznamů, aby model jejich rozšíření nebyl ovlivněn náhodnými záznamy mimo typické biotopy. Dále jsou zařazovány organismy, které jsou vázány na specifické, často ochranářsky významné biotopy, jako jsou např. druhy rašelinišť (žluťásek borůvkový, modrásek stříbroskvrnný, perleťovec severní) druhy zachovalých lesů (lejsek malý), druhy horských lesů (datlík tříprstý, kulíšek nejmenší, ořešník kropenatý) apod. Dále byly zařazovány druhy, jež jsou při faunistických výzkumech zaznamenáváni ve svém typickém biotopu, na který jsou relativně úzce vázáni. Z chráněných živočichů nebyly zařazovány druhy, jejichž ochrana z hlediska ochrany biodiverzity není zásadní, nebo vykazují jen velmi málo záznamů, a několik nálezů v netypických biotopech by mohlo zkreslit daný model.